|
||||||||||
Rok 1974 se chýlil ke konci. Náš prosperující atletický oddíl prožíval zaslouženou zimní přestávku. V té době byly velmi populární v zimních halových sezónách pražská Novinářská laťka a třinecká Beskydská laťka. Počátkem roku 1975 za mnou přišel jeden z našich nejpoctivějších závodníků Mirek Maňas a při řeči mi navrhl, zda bychom nebyli i my schopni uspořádat podobné halové závody. A byl tu nápad, který mne už nenechal v klidu. Domluvili jsme se z Honzou Kociánem, že by něco podobného stálo za pokus a začali jsme jednat. Předně, jak závody pojmenovat. Návrh byl jednomyslný: Valašská laťka. Rozeslali jsme pozvánky na všechny moravské atletické oddíly, stanovili termín na 15. března a očekávali s napětím odezvu. Žádná veliká sláva, pouhých 38 závodníků ze 6 oddílů jsme uvítali. Historicky prvními vítězi Valašské laťky se stali Stanislav Kocián ze Slezanu Opava, když skočil 190 cm a Radka Suchá z Lokomotivy Olomouc, která zdolala 168 cm. Tyto výkony se staly základními rekordy Valašské laťky. Druhý ročník v roce 1976 nepředčil první ani účastí ani výkonností. Od roku 1977 se však začalo blýskat na lepší časy, rok od roku byla účast lepší a v roce 1988 jsme na startu přivítali rekordních 148 závodníků. Co ale považuji za daleko důležitější, Valašská laťka se přes stále stoupající sportovní úroveň začala stávat více společenskou událostí. Závodníci, které čas postupně odvál z Valašského Meziříčí jinam, se na Valašskou laťku vraceli, když ne přímo závodit, alespoň se zúčastnit, pozdravit se z přáteli a společně si zavzpomínat na jejich atletické začátky a na nezapomenutelné chvíle, prožité v kolektivu oddílu. Vyzvedávat některá jména by bylo zbytečné a nespravedlivé k těm, na které bych si právě nevzpomněl, ale všichni členové atletického oddílu buď závodili, nebo alespoň vydatně pomáhali při organizaci závodů, které si postupem času vytvořily neopakovatelnou atmosféru. Zde však musím vyzvednout obětavost Honzy Kociána, který pro zajištění kvalitních podmínek pro závodníky dovážel tartanové koberce z Třince, jeřábem je přehazoval přes plot u tělocvičny. Připravoval tělocvičnu v předvečer závodů do pozdních večerních hodin, připravoval občerstvení a vůbec se stal nenahraditelnou duší Valašské laťky. Přišla mi na mysl úsměvná příhoda z roku 1988. Na Valašskou laťku se přijel podívat jako divák tehdejší reprezentant Robert Ruffini z Bratislavy. Skutečně přijel pouze jako divák. My jako pořadatelé jsme však měli zájem, aby startoval a dodal Valašské laťce patřičného lesku. Nechtěl ani slyšet. Když jsme mu posháněli, tepláky, tretry, tílko a všechny potřebné náležitosti, jsme ho konečně "ukecali". Závodil, vyhrál a Valašskou laťku ozdobil tehdy novým rekordem 220 cm. Úplně závěrem bych se chtěl zmínit o těch, bez kterých by se Valašská laťka nestala tím, čím dnes je. Mimo duše laťky Honzy Kociána nemohu opomenout Jirku Demla, Radka Kocourka, Milana Stanišiče, Jirku Vaňka, Pepu Janíka, Petra Morgnera, Jardu Kašpara, Tondu Peroutku a celou řadu dalších, snad se neurazí, když je neuvádím jmenovitě. Valašské laťce přeji do budoucna, aby byla stále svou, neopakovatelnou a pro Valašské atlety stále vyhledávanou. |
||||||||||
 |
||||||||||
| Do propozic III. ročníku Valašské laťky v roce 1977 jsem napsal.
Když před třemi léty byla poprvé pořádána Valašská laťka, chtěl atletický oddíl TJ Valašské Meziříčí
dát možnost atletům svého města a okolí si zazávodit i v zimě. Hned první ročník však přesáhl účastí
tento skrovný rámec. Valašskou laťkou chceme sportovně i společensky přispět k dalšímu rozvoji
Československé atletiky, pomoci masovému rozvoji našeho sportu. Myslím, že historie tohoto závodu
ukázala, že záměr se zdařil. Účastní se ho mnoho našich nejlepších závodníků i neméně slibných závodníků
začínajících. A většina se sem ráda vrací, protože atmosféra na Valašské laťce bývá vynikající a podněcuje
k nejlepším výkonům. Velikou zásluhu o to má iniciátor laťky a neúnavný její hlavní pořadatel
Dr. Jan Kocián. Pro mne jako pamětníka a účastníka všech ročníků je Valašská laťka navíc radostným setkáním s atlety, kteří se tu pravidelně každoročně scházejí, na jejichž začátky se pamatuji, a mnozí, pokud jim to věk a zdraví dovoluje, si znovu zkoušejí, co ještě svedou. Všichni si pak přátelsky popovídáme, zavzpomínáme na chvíle prožité s atletikou, se sportem, který máme rádi. |
||||||||||
|
||||||||||
|
||||||||||
