Jiřího životní cesta byla široká a byla již předem dána. Jeho dědeček byl totiž nejen aktivním členem valašskomeziříčské Řemeslnické besedy, ale také náčelníkem a vladykou místního Sokola, v němž stál i u zrodu valašskomeziříčského ochotnického divadla. Jiřího otec, ruský legionář, byl zase od roku 1920 ředitelem měšťanské školy ve městě a také veřejně činnou osobností města. Často přednášel a publikoval na odborná i historické témata a je věčná škoda, že jeho dvě stěžejní práce, Památník TJ Sokol ve Valašském Meziříčí a Valašské Meziříčí ve spárech hákového kříže, se zachovaly pouze v rukopisech. Jiří se sice narodil 3. listopadu v Opavě, ale městem jeho života bylo vždy Valašské Meziříčí. Zde vystudoval gymnázium a sem se po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze vrátil. A zde ještě dlouho po dosažení důchodového věku učil na středních školách. Ale nejen to. Již od mládí byl členem valašskomeziříčského Sokola a od dvaceti let členem pěveckého sboru Beseda a téměř nic v životě města se bez něj neobešlo.
Zajímal se o výtvarné umění, sbíral ex libris a byl členem Klubu přátel umění, zajímal se o historii města a regionu a také byl členem Muzejní společnosti a spolupracoval s muzeem. Organizoval nejenom výstavy výtvarného umění, ale také jiné, například výstavu Ochotnické divadlo ve Val. Meziříčí, pořádanou ke stému výročí českého divadla, a pro stejnojmennou publikaci napsal i libreto.
Hodně také přednášel, besedoval a publikoval v řadě novin, časopisů i knižně. Redigoval almanachy a vzpomínkové publikace valašskomeziříčského Sokola, pěveckého sboru Beseda, Gymnázia Františka Palackého, Střední průmyslové školy stavební i Moravského festivalu poezie, psal o historii knihoven ve Valašském Meziříčí a často psal o historii města. S malířkou Marii Bognerovou vytvořil knihu Listy do památníku mého města, napsal knihu Valašské Meziříčí aneb Vzpomínání a toulání a sestavil Čítanku o Valašském Meziříčí, ale také odhalil autora textu Janáčkova Zápisníku zmizelého a napsal o tom stať do knihy Jana Mikesky Tajemství P.S. A ještě stíhal být atletickým rozhodčím, sportovním funkcionářem a po roce 1989 i prvním starostou obnoveného valašskomeziříčského Sokola.
Já ho znal nejenom jako souseda, ale také jako vynikajícího spolupracovníka na několika publikacích a zejména jako spolupracovníka při pořádání Moravského festivalu poezie, dnes již mezinárodní recitační soutěže. Na jeho pořádání se Jiří podílel od úplných začátků, nejprve jen v malé roličce průvodce účastníků regionem, ale potom stále významněji, jako člen redakční rady a později jako šéfredaktor festivalového zpravodaje, a od roku 1980 jako předseda organizačního výboru festivalu a posléze jako jeho čestný předseda. Loni v listopadu již Jiří marodil a tak na festivalu nebyl, ale chyběl nám. Nejenom místním, ale i festivalovým účastníkům z různých koutů republiky a ze Slovenska. On se sice po celý život zajímal vlastně jen o valašský region, ale přesto ho znali daleko za jeho hranicemi.
Jiří Demel, regionální pracovník s významem daleko region překračujícím, se jednou definoval takto: "Jsem valašskomeziříčský lokální patriot a jsem na to hrdý. Vždyť jak řekl Ludvík Vaculík, bez regionální kultury by nebylo kultury vůbec." Snad se najde aspoň několik takových, kteří to budou cítit podobně a v záslužné "lokální" práci Jiřího Demla budou pokračovat.
Jiří nám bude chybět. Rozloučili jsme se s ním v pátek 13. ledna 2006 ve 14.00 v Kulturním zařízení města.
| Josef Fabián |